Otchiy dim - Ukrajina

Ukrajinský guláš

Tak nám zase prázdniny utekly jak voda a s nimi i letní výjezd na Ukrajinu, který byl i přes některé nepříjemnosti zase v něčem jiný a povzbuzující. Tentokrát to začalo už problémy před výjezdem, kdy začal z vykolejeného vlaku hořet fosfor a přes veškeré ujišťování, že se nic neděje a jedovatý mrak se rozplynul, nastaly první komplikace a jeden z týmu nakonec neodjel. Místo, kde měli sloužit, bylo sice vzdálené dvě stě kilometrů od nehody opačným směrem, a tudíž i bezpečné, ale po krátké době jsme zjistili, že to až tak pravda zase nebyla a lidé i v tomto okruhu byli zplodinami zasaženi.

Po příjezdu do Kyjeva jsme se setkali s některými rodinami, s naší Irčou a jejím manželem Gríšou a malým Ilijou a také s dalšími pracovníky z Otčího domu, což pro mě po roce bylo hodně příjemné. Zajeli jsme na „Ostrov pokladů“ za dětmi, které na konci srpna nastoupí do Otčího domu. Nejvíce jsem byla překvapena, že jsem se dostala na místo, kde jsme se poprvé setkali s prací s dětmi na ulici a s Romanem Kornyjkem, průkopníkem této služby. V tomto domě jsme byli poprvé před několika lety spolu s manžely Wojnarovými a s Hankou a Petrem Špokovými. Bůh má své cesty a tento dům se před rokem znovu otevřel pro děti v nouzi. Nyní je v něm dvanáct chlapců a dalších čtyřicet jich během roku touto službou prošlo a vrátilo se do svých rodin nebo k příbuzným.

Po pár dnech jsme se přesunuli o pár set kilometrů dál do Apostolova, kde hned po celonoční jízdě vlakem Vašek kázal, další den jsme se účastnili domácí skupinky, nedělní bohoslužby i „Supčikového projektu“ (projekt pro děti ze sociálně slabých rodin, kde dostávají jednou denně jídlo, oblečení a účastní se programu). Vašek měl v tyto dny celkem napilno s nahráváním svědectví pro nový program v rádiu TWR pro ruskojazyčné obyvatele žijící u nás v republice. A jak už to tak někdy chodí a naše kuchyně je velice slavná, tak jsem byla požádána o nějakou tu ukázku. Jelikož moc neznám jejich přípravky a na zásoby koření je jejich kuchyně celkem skoupá, vyhrál to guláš a kuřecí řízky, které v této oblasti nějak neznají.

První problém nastal, kdy jsem zjistila, že přes množství chovaných krav je hovězí nedostupné, a tak byl guláš z vepřového. Musím říct, že se mi velmi povedl, i když jsem se hodně zapotila a to nejen z papriky, kterou jsem vydatně použila, a po dotazu, zda by nebyla ještě pálivá, mi bylo odpovězeno, že u nich sladká není a že to, co jsem tam dala, byla právě pálivá. To kuchařkám nemusím komentovat, co se ve mně odehrálo, ale přesto byl skvělý a myslela jsem, že bude na dva dny s jídlem vystaráno. Omyl. Snědl se celý.

Další den přijeli hosté (bylo nás celkem sedmnáct), Ukrajinci žijící na Urale jako misionáři a martýrium s gulášem se pro úspěch opakovalo a k tomu tedy ještě řízky. To sice není nic složitého, ale dělejte řízky bez klasické strouhanky, a to ještě nemáte ani rohlíky, které byste nastrouhali. Všechno jsme s pomocí improvizace zvládli a všichni se skutečně skvěle nadlábli, jen nevím, jak jim to mohlo chutnat dohromady. Prostě vysvětlení, že řízek se jí s brambory a guláš s kolínky, se minulo účinkem a všechno se ocitlo na jednom talíři pohromadě. Tento čas byl velmi přínosný a hodně inspirativní. Vykládali nám o jejich práci a potřebách na Urale. V této oblasti jsou dodnes nezasažené celé vesnice, mnohé z nich nemají dvacet nebo pětadvacet let noviny, televizi ani rádio, a tak jsou hladoví po informacích. Při evangelizačních kampaních mají stoprocentní účast a lidé se obracejí k Bohu. V Rusku není problém s kázáním evangelia, ale v ekonomickém tlaku na církve.

Církev tedy, pokud není pravoslavná nebo nějaká tradiční, má problém s prostory ke shromažďování, nájmy jsou schválně tak zvyšovány, aby na prostory nemohly sbory finančně dlouhodobě dosáhnout a stavby budov nejsou povolovány. Stavět mohou jen tradiční církve, a to z prostředků firem a podnikatelů, kteří nemají právo odmítnout financování těchto komplexů, jinak je jim hned zdůrazněno, že se na ně podívá finanční úřad. I přes tyto vzdálenosti se nám dostalo pozvání k pomoci ve službě a misii, jen si máme vybrat mezi obdobím komárů a mrazů. Pokud tedy je mezi vámi někdo, kdo má v srdci touhu jet sloužit v této oblasti, prostor je velký a pomoc potřebná. To by tak z Apostolova bylo všechno.

Po pěti dnech jsme se vrátili zpět do Kyjeva, kde jsme ještě jednou navštívili dětský domov a předali jim peníze na podporu práce a setkali se ještě s dalšími lidmi z okruhu služebníků na ulici a rodin v Otčím domě. Den před odjezdem přijely holky z týmu z Mariupolu, aby si udělaly volný den a rozhlédly se po Kyjevě, což nás velmi hezky unavilo a těšili jsme se všichni domů.

Další den jsme se naložili do autobusu a chtěli odjet, jenže tu se stala chyba a sedm míst pro nás nebylo. Přes všechna ubezpečování, že jízdenky jsou rezervované na naše jména a že stačí je zaplatit, jako vždy se v autobuse zjistilo, že to tak není a večer před naším odjezdem je v kase prodali. Tak jsme zase vytáhli naši bagáž z busu a smutně za ním koukali. To bylo v pátek ráno a další spoj jel až v pondělí. Naštěstí je Vašek už zdatný ve vyřizování takovýchto situací a sehnal pro nás poslední jízdenky, sice dražší, ale již na sobotu, a tak se celá situace o den později opakovala. Jen o to těžší bylo sehnat člověka, který by v sobotu ráno mohl sedm lidí s obrovskými kufry dopravit na autobus, který měl v devět ráno odjezd. Tedy měl mít, jenže v tuto dobu byl teprve někde v půlce cesty od hranice do Kyjeva. Tak jsme si poseděli na sluníčku pár hodin, než opravdu dojel a my se konečně usadili a v naději ranního návratu domů vyjeli. Po dalších devíti hodinách na hranici se náš plán stihnout nedělní shromáždění rozplynul a místo na shromáždění jsme vjeli teprve na polskou stranu hranice. Přes tyto všechny okolnosti všichni byli v dobré náladě a plní humoru a mohli jsme mít o to více času si povídat o práci v dětských domovech a prohlubovat tak i naše přátelství. Byl to pro všechny čas, kdy můžeme vidět, jak se navzájem doplňovat a jak si nás může Bůh všechny používat, i když se někdy cítíme nepoužitelní.

Danka Bednářová