Otchiy dim - Ukrajina

Svědectví z dětského domova ve Vinnici.

Na konci června odjel tým pod vedením Majky Ondřejové sloužit dětem do dětského domova ve Vinnici. Přečtěte si svědectví z tohoto výjezdu od Majky Ondřejové a Jany Ligocké.

 Tak jako v několika předešlých letech jsem i letos strávila dva letní týdny na Ukrajině. Tentokrát to bylo v dětském domově poblíž města Vinnica.

 Jeli jsme tam v čtyřčlenném týmu, sestávajícího z tří holek a jednoho kluka. Velikým přínosem a požehnáním pro nás bylo, že jsme se znali již z dřívějška, ačkoliv nejsme z jednoho sboru. Mohli jsme tak lépe čelit biblickému verši: „Buďte rozhodní! Buďte bdělí! Váš protivník ďábel obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil.“ (1P 5:8) Musím přiznat, že na misii není vždy vše jen růžové, ale s tím se musí počítat, vždyť je to boj na Boží vinici, který se Satanovi nikdy nelíbí. Ale Bůh nás hodně učil, vychovával a především nám žehnal.

 Tento dětský domov je poměrně malinký. Je tam pouhých 13 dětí, avšak v dosti velkém věkovém rozpětí. Nejstarší dívce je 16 let a nejmladší Nastěnce jsou pouhé dva ročky. Trošku nás zaskočila právě ta skutečnost, že v DD je mnoho malých dětí v předškolním věku. A dětí do 3 let tam je hned pět. Podle toho jsme museli přetvořit náš nachystaný program a museli jsme také hodně improvizovat.

 S dětmi jsme nejčastěji hráli hry, chodili na procházky a každý den jsme se věnovali nějaké výtvarné činnosti, což děti moc baví a jsou v tom velice šikovné. Vždycky jsme na to navázali nějakým biblickým příběhem nebo jiným vypravováním křesťanských příběhů.

 Kluk, který byl v našem týmu (jmenoval se Pavel), sice rád pracuje s dětmi, ale také má pracovité ruce. Proto kromě práce s dětmi se také věnoval sekání trávy, ukládání sena na seník a řezání dříví, které jsme pak všichni společně odnášeli. Nejpracovitější byly nejmladší děti, které pro nás byly vzorem a povzbuzením. Pavel byl také pomáhat v přidruženém DD pro starší kluky, kde vyráběli dřevěné bedny na jablka. Však také za všechnu svou píli obdržel největší pochvalu a poděkování z řad ukrajinských pracovníků. Vždycky se o něho nejlépe postarali, nakrmili ho a posilnili pro další práci :-). Myslím, že všichni byli spokojení. A pro nás to byl důkaz, že nejen holky, ale i kluci jsou velmi potřební na misii v DD.

Děti v pokoji	Chlapci hlídají tele

 V DD jsme se cítili dobře. Přijali nás jako hosty a podle toho se k nám celou tu dobu také chovali. Komunikace i spolupráce byla příjemná. Všichni jsme se snažili vycházet maximálně vstříc.

 Děti se v tomto DD také cítí dobře. Jako důkaz bych možná mohla uvést případ, kdy si pro jednu dívku přijeli rodinní příslušníci, aby si ji na pár dní odvezli domů. Dívka však tuto možnost odmítla s tím, že je jí v DD dobře.

 Celý tento DD vedou dva velmi sympatičtí a požehnaní manželé. Mimo ně tam pracuje dalších pět pracovnic. Nejsou ve všech názorech jednotní, ale všichni pracují podle nejlepšího svědomí a s velkou láskou k dětem.

 Taky jsem byla velmi povzbuzena přístupem místní církve a pastora k tomuto DD. Všichni se za tohle dílo modlí a pomáhají i prakticky. Za tu krátkou dobu, kdy jsme tam byli, přivezli do domova potraviny, oblečení, slámu i dřevo. Na všechno pracovnice DD řekly: „To jsou Boží dary pro děti.“

 Také jsme byli svědky toho, jak se za dětmi přijeli podívat místní mládežníci. Viděli jsme, že mezi sebou mají navázána přátelství již z minulých dob. Že tam ti mladí lidé nejsou poprvé, ale jak sami říkali, jezdí za dětmi tak 1x za dva měsíce a chovají se k dětem velice přátelsky. Cítili jsme, že i když odjedeme domů, děti si budou mít s kým hrát a pracovníkům bude v případě potřeby pomoženo. To bylo velmi pozitivní.

 Také se mi velmi líbil jejich zodpovědný přístup k penězům, které jsme jim přivezli. Jedna sestra poslala peníze na potřeby tohoto domova. Vedoucí pracovník mě tedy požádal, zda bych tyto peníze odjela utratit s ním a jeho ženou. Ze všeho nejdříve mi řekli, že by tyto hřivny chtěli utratit na „remont“ (tj. opravu) domu. A vyžádali si můj souhlas. Pak jsme jeli nakoupit nějaké tapety, zateplovací materiál na stropy a další užitečné věci i doplňky pro zkrášlení. Vždycky se mě ptali, co si myslím o tom, co kupují.  Také z tohoto nákupu jsme měli všichni dobrý pocit.

 Když jsme odjížděli, přichystali nám velikou svačinu na cestu a mile se s námi rozloučili. Dokonce za námi přijel jeden místní farmář a donesl nám pět litrů čerstvě nadojeného kravského mléka, ať máme na posílení, než se vrátíme do našeho chemického světa.

 Čas na Ukrajině hodnotím jako velmi pozitivní a požehnaný. A všem doporučuji, aby si na Ukrajinu také zajeli pro zkušenost v některém z DD. Budete mít pak ještě dlouho na co vzpomínat.

Marie Ondřejová

Jsem nesmírně vděčná našemu Pánu a všem bratřím a sestrám jak v Nehemii, tak i v našem sboru v Českém Těšíně, že mi umožnili výjezd na Ukrajinu v době od 17.6. do 11.7.2008.

Na Ukrajinu jsem jela počtvrté. Nějaké zkušenosti již byly a také jsem jela s Maruškou Ondřejovou, se kterou jsem na Ukrajinu jela vždy. I místo bylo stejné - tedy Vinnice. Na první pohled by se zdálo, "vše při starém". Jak jsme ale na místo dojeli, nebylo to úplně tak. Věková hranice dětí se značně snížila. Celkem bylo 12 dětí, z toho tři nejstarší děti měly po prázdninách jít do 2. třídy. Ostatních devět dětí v rozmezí od dvou do sedmi let. Byly to samé malinké děti oproti minulému roku. Náš tým čítal 4 lidi, tři sestry a jednoho bratra. Myslím, že každý z nás měl co dělat. Všechny děti si rády hrají, a tak kdo měl ruce a nohy, byl na 100% využit.

Bratr, který s námi jel, jmenuje se Pavel, mimo jiné pomáhal také hodně s pracemi, spojenými s životem na vesnici. Sklízel seno a také řezal dřevo na pile na zimu. Byly to dvě ohromné hromady desek. Moc se mi líbilo, jak přišla jedna z ukrajinských vychovatelek a řekla nám, že budeme nosit pořezané dřevo asi o 30 metrů dál pod přístřešek, a to i s dětmi. Když jsem viděla ty malinké děti, nemohla jsem tomu věřit, že budou nosit dřevo. Byly tam 2 dvouleté děti, 2 tříleté a tak dál.

Hromadné umývání nohou	Sušení tenisek

Jedna holčička, Nastěnka, kterou tam do domova dostali ve věku něco po jednom roce, vůbec nechodila. Pocházela z rodiny, kde rodiče pro svůj zdravotní stav i další okolnosti nebyli schopni se o děti postarat. Tak z této rodiny přišlo do domova celkem šest sourozenců. Po příchodu do domova se však děti rychle zotavily, což jsme poznali podle toho, že Nastěnka už krásně chodila a hrála si spolu s ostatními dětmi. Byly úžasné. Vychovatelka nám řekla: "Když budeme nosit dřevo my (vychovatelé), budou nosit dřevo i děti. Malé děti mohou nosit třeba jedno nebo dvě dřeva", řekla, "ale jen ať nosí".

Pro děti to byla opravdu zábava. Pracovaly s velikou chutí. Nestačila jsem se divit. Byla jsem hrozně dojatá, když ty malinké děti braly ta dřeva a nosily je. Nastěnka pomaleji, někdy se zdálo, že trochu nejistě, ale chtěla také pracovat, tak jak ostatní. Nemohu ani popsat, jak jsem to prožívala, jak jsem ty děti viděla pracovat. A tak vypadala celá atmosféra tohoto domova po celou dobu, po kterou jsme tam byli. Byli jsme velmi mile přijati, jak dospělými, tak i dětmi. V tomto domově byla opravdu rodinná atmosféra. Moc se mi to líbilo. Bylo to tak hezké, že bych tento domov ani dětským domovem nenazývala.

O domov se velmi starali okolní lidé. Nevím, zdali byli všichni ze sboru, pod který domov spadá, ale téměř každý den tam bylo dovezeno něco nutného pro jejich život. Ať již to bylo zmíněné dřevo, nebo 3 vlečky sena, krmivo pro zvířata, oblečení pro děti, jídlo, a tak podobně. Opravdu jsem viděla, jak se hezky o tento domov ostatní starají.

Byla jsem na tomto výjezdu velmi ráda. Chci touto cestou poděkovat také ostatním z našeho týmu. Každý dal ze sebe maximum. Pán nás sjednocoval a vedl. Dával nám sílu. Jsem nesmírně tímto výjezdem povzbuzena, a bude-li vůle Boží a také umožní-li mi to vedení Nehemie a  vedení našeho sboru, moc ráda bych jela znovu.

Ráda bych ještě dodala, že jsme před odjezdem na Ukrajinu připravovali program pro děti, jak nějaké krátké biblické slovo, výrobky k tomu, což děti hodně bavilo, tak také hry. Některé hry hrály moc rády. A protože jsem ráda předem připravena, připravovala jsem se, jak se dalo. Ale naše vedoucí týmu Maruška Ondřejová říkala, že se jí zdá, že se máme více modlit, že ten program není až tak důležitý, ale hlavně být s dětmi a hrát si s nimi. Protože jsem byla v týmu nejstarší - je mi 53 let a ostatním bylo do 26 let - byla jsem ráda, že máme připravený program. Jsem ráda připravená a určitě to má svůj význam a Pán si to může použít, ale co má největší cenu pro ty děti, věnovat se jim normálním způsobem. Hrát si s nimi, vykládat si s nimi, chodit s nimi na procházky a tak. Ty děti jsou za to všechno moc vděčné. Nevím, kdo koho více požehnal, zdali my děti, nebo děti nás. Děkuji našemu Pánu za to, že mi umožnil tam být.

Vaše sestra

Jana Ligocká